Život přináší různé situace. A v každé z nich záleží na našem postoji. Záleží na principech, které vyznáváme, kterými se řídíme a podle kterých jednáme. Proč to píši? Dnes jsem se setkal s několika úsměvnými komentáři na téma mého zářivě barevného náramku na mé ruce. Uznávám, že to není poslední výkřik módy, ale já ho nemám na ruce proto, aby mi nutně slušel. Nemám ho na ruce ani proto, abych na něj balil ženský – i když evidentně zaujal 🙂
Mám ho na ruce, protože mi ho vyrobila holka, kterou moc dobře znám a které si moc vážím. Vyrobila ho s pečlivostí a zaujetím pro tvorbu jí vlastním. Náramek hýří všemi barvami. Od zářivě žluté a oranžové, přes zelenou, modrou, fialové a několik odstínů červené. Upletla ho z barevných gumiček s čistým srdcem a udělalo ji obrovskou radost, když mi ho mohla na ruku nasadit.
A já ho jen tak nesundám! To proto, že ho vyrobila úplně sama a dala mi ho jako dárek. Dárek z lásky. A protože jsem se do tý holky zamiloval od první chvíle, co jsem ji spatřil, dělám a nadále budu dělat věci, které možná někteří nikdy nepochopí. Ten dárek je od mojí dcery, Aničky.
Když ona ten náramek uvidí na mé ruce, bude jí to dělat stejnou radost, jako mě. Bude stejně šťastná, jako když si na lednici měním obrázky od ní. Přinese jí to stejnou radost, jako když objevuje po bytě výtvarná dílka svá i bráškova. Oni vědí, že mě na nich a jejich práci, jejich dovednostech, na nich samotných taky moc záleží. Ať jsou mláďata na soutěžích kdekoliv, je-li to jen trochu možné, jezdím je podpořit.
Jsem tam proto, abych jim mohl fandit, držet palce nebo je objal, pokud se něco náhodou nepovede úplně tak, jak by si přála. Jsem tam proto, že chci sdílet jejich i svoji radost i pocity. Ať řádíme v bazénu, hrajeme fotbal, skáčeme na trampošce, pereme se v posteli, děláme domácí úkoly, trénujeme, lepíme letadla, sportujeme, jezdíme po výletech, tvoříme Nepečené dorty (vloženo v červnu 2017 – poznámka autora) nebo si čteme pohádky a povídáme před spaním, jsem na ně pyšnej a využiju každou chvíli k tomu, abych mohl pracovat na našem otevřeném přátelském vztahu.
Neříkám, že ode mě sem tam nedostanou „céres“ – stanovovat jim mantinely je potřeba. Ničím je neuplácím. A asi jsem i poměrně přísnej táta, ale budovat vztahy se rozhodně vyplatí. A mít takový náramek na ruce je to nejmenší, co pro Aničku můžu udělat a mě to dělá radost jej nosit. Mám ji totiž moc a moc rád. A jsem šťastný, když je šťastná ona. Aničko – děkuju!
PS: původní foto jsem ztratil, tedy současný obrázek je pouze ilustrativní kdesi z internetu z webu vseohrackach.cz. Tak snad se nebudou zlobit, že jsem jej použil za tímto účelem <3
