Tuto černobílou pohádku o pyšné princezně Krasomile a králi Miroslavovi nazývám naším národním pokladem. Je to má nejoblíbenější filmová pohádka ze všech, včetně všech novodobých. V roce 2020 jsem si tuto pohádku pouštěl opakovaně 21 krát a pokaždé jsem v daných scénách či větách objevil slovo či detail, který jsem předtím vnímal jen podvědomě.
Bořivoj Zeman byl režisér i scénárista. Adaptací pohádky Boženy Němcové Potrestaná pýcha tak založil tradici filmové pohádky. Pyšná princezna se stala divácky nejúspěšnějším československým filmem všech dob. A není divu. Jasné a zřetelné prvky dobrého i zlého, pyšného a laskavého, světlého i temného jsou jednoduše rozpoznatelné i dětmi.
Celý děj pohádky Pyšná princezna prožíváte s hlavními hrdiny, fandíte, uvědomujete si, toužíte, držíte palce, smějete se…
V divácích se probouzejí všechny možné druhy emocí a úrovně vědomí. Je to pohádka, která může v dětech nastavit hodnoty lidství a probudit v nich touhu něco dokázat, změnit, držet se laskavosti, péči jeden o druhého, trpělivost, šikovnost a um, ocenění řemesel i znalostí, probouzet v sobě radost, hledat pravdu, věřit v lásku, která hory přenáší a lidi formuje. Uvidí celý proces přeměny pýchy na lásku, jejímž barometrem je nezapomenutelná zpívající (nebo spíš hrající) květina. „Zrahadníku, zahradníku, zahradníku, neuvadla, neuvadla.“
Neuvěřitelné detaily dokreslující myšlenku a scénu
Detailů je pohádka plna. Třeba bílo-černý hraniční kámen, na jehož temné straně seděl sup, a když Miroslav přišel, sup se k němu otočil zády. Scéna je navíc zfilmována tak, že veškeré stíny padají do Půlnočního království. A celá scéna je umocněna jednoduchou, avšak emoce navazjící hudbou i zaskřehotáním supa (nebo spíš havrana). Jakmile Miroslav překročil hranici, ševelení ptáčků se změnilo ve fičivý vítr, králi se okamžitě na zádech opřel vítr do jeho pláště.
Vrány zakrákaly a proti králi vyběhl švec. Prosvištěl kolem něj a odskočil si přes hranice do Miroslavovy země zazpívat kratičkou ševcovskou písničku. Jakmile hranice přeskočil, celý se ve tváři rozzářil, radostně si zatančil a zazpíval, protože v Půlnočním království už nemohl zákaz zpívání vydržet:
„Narodil se mladej švec, starej pro něj dělal klec. Ten švec, lidi, to jsem já, pořád volám do světa: pusťte mě z té klece ven, budu zpívat celej den.“
Pak se smutně vydal zpátky na cestu ke svému verpánku do ševcovny. Když míjel Miroslava, ten se ptal ševce s udiveným výrazem „Prosím Tě, co to provádíš?“. Všem je přeci jasné, už v té kleci a podmínkách nemohl vydržet. Žádná radost ze života, zdědené řemeslo, nevalné vyhlídky do budoucnosti, zato touha po změně a naděje za hranicemi. A toto vše se odehrálo jen během jediné minuty… Přitom pohádka trvá téměř 1 a půl hodiny!
Pohádka ukazuje život nejprostšího lidu i na zámcích
Život prostého lidu, nahlédnutí do života vrchnosti, zlotřilí rádci a výběrčí daní, Skvěle zvolené postavy i herci, kteří dokonale ztvárnili jejich charaktery. A ty byly vystihnuty slovy, emocemi v řeči, pohybem, prostředím, postavou, držením děla a gesty, mimikou, scénou, světlem, hudbou, prostě souhra všech těchto faktorů byla dovedena k dokonalosti.
Tatíček král a jeho naivita a důvěra ve své lišácké, podlé a zlodějské rádce, rádci, princeznina chůva, švec, mlynář s rodinou, uhlíř s rodinou, děvečky, zámecké osazenstvo, zahradníci, výběrčí daní, scény, krajina, světla a nasvícení…
A to, že je pohádka černobílá jen umocňuje dobu, kdy vznikla. Ve mě vyvolává pocit něco staršího, tradičního, k čemu se i dnes obracíme – do doby první republiky, němého filmu. Kdy si člověk vážil člověka a respektoval jeho názor. Přestože film vznikl už v roce 1952. Pohádka Pyšná princezna je prostě dokonalá.
Dokonalou Pyšnou princeznu nejde více zdokonalit…
Nepochybuji, že novátoři budou chtít toto téma předělat do moderního pojetí 3d animáků, přefilmovat či přetočit do akčního pojetí, zdynamičtit, zmodernizovat (tedy zdegradovat a zničit). Ale jak chcete něco dokonalého předělat? Obávám se, že jakýkoliv „remake“, tedy předělávka, kompletně ztratí to kouzlo a hodnotu pohádky původní. A ani kolorovaná původní Pyšná princezna není hezká. Jednak tam neustále přeskakují barvy a jednak pohádka ztratila kus sebe…
Práce, řemeslo, rodiny, vztahy
Pohádka ukazuje některá původní řemesla, od mlácení obilí, ševcovské řemeslo, mletí obilí, stavění milíře a výrobu dřevěného uhlí i péče o zámeckou zahradu. Koně a povozy. Všudy přítomné krásy přírody, vodu.
Ve filmu se střídají klidné i dynamické pasáže (např. jízda na kládě, honička na koních, souboj s vojáky ve mlýně…), humor a některé s vážnými tématy. Boj dobrého a zlého, přesto se nikdy nikomu neubližuje. Vždycky v každé minutě, každé vteřině je tam něco k zamyšlení.
V každé scéně spousta moudrosti
V pohádce zaznělo mnoho moudrostí. Kupříkladu ve scéně, kdy malíři malovali krále Miroslava, aby mohl svůj obraz poslat princezně Krasomile. Dva z nich namalovali krále podle vlastní představivosti. „Takhle přece vůbec nevypadám“, sděluje prvnímu malíři svoji námitku král Miroslav. A ten obhajuje své dílo slovy: „Jasné princezně Krasomile se zalíbíš jen tehdy, královská milosti, pozná-li na první pohled, že jsi mocný král.“ Načež ho král míjí a gestem ruky mu dává najevo, že tyto nesmysly nejen, že nechce dál poslouchat, ale když toto gesto ruky přejde i v mávnutí, znamená to „Láry fáry, krindy to jsou pindy…“
Druhý malíř jej ztvárnil na koni v brnění. Miroslav namítá „A takhle ovšem teprve ne.“ A malíř dílo obhajuje „Nejvíce se jasné princezně Krasomile zalíbíš, pane králi, když Tě uvidí jako vojevůdce.“ Na což Miroslav vůbec nereaguje a přechází k třetímu obrazu, který si se zaujetím prohlíží. Třetí malíř mlčí. Vůbec nemusí své dílo obhajovat, protože vystihl ve vší skromnosti a pokoře opravdovou postavu krále Miroslava. Ten na obraz reaguje slovy: „Tohle jsem já. Myslím, že takhle opravdu vypadám.“
A pokračuje slovy ke svému poslu, staršímu a na první pohled rozvážnému a klidnému muži: „Ministře Jakube, povedeš poselstvo, které donese můj obraz do Půlnočního království.“ – „Co mám vyřídit?“ – „Můj pozdrav. A když se Tě budou ptát, pověz jim všecko, co o mě víš.“ Tedy Miroslav nemusí nic předstírat, na nic si hrát, nepřetvářet se. Jedná čestně a na rovinu. Důvěřuje lidem, kterými je obklopen.
Pak se obrátil na malíře, předal mu měšec mincí se slovy: „Pracoval jsi dobře a poctivě.“, čímž jasně ohodnotil poctivou a kvalitní práci.. Na odchodu kolem předešlých obrazů, aniž by se zastavil, vydal jasný, přesto laskavý rozkaz všem, včetně jejich autorů: „Tyhle spalte, neříkají pravdu. Nejsou k ničemu.“ A celá scéna se opět odehrála během jediné minuty. Chápete už, proč tuhle pohádku miluji?
Možná že právě to je podstatou našeho bytí a žití – pracovitost, pochopení, uctivost i poctivost, respekt, ocenění, pochvala, upřímnost, laskavost, život v pravdě a lásce. Věčné hledání pravdy.
A pamatujte, co řekl v závěru pohádky král Miroslav ševci, když mu chtěl zavázat botu: „Pamatuj si ševče – nad nikoho se nepovyšuj a před nikým se neponižuj. Buď zdráv, a ať se Ti daří dílo!“
