Méně papírování, více vedení dětí a vzdělávání. Zrušit zbytečné předměty základní školní docházky, zkrátit základní školní docházku na 7 let. Znát mateřskou češtinu, matematiku a geometrii, dva cizí jazyky. Sportovat, pěstovat, vyrábět a tvořit.
Historii vyučovat více motivačně, jelikož je nám mnoho historických faktů zapovězeno a změněno. Zeměpis a přírodopis úzce provázat. Střední školy zkrátit na 3, max. 4 roky. Více je specializovat k danému oboru studia. Zrušit zbytečnosti z výuky. Vysoké školy by měly produkovat praktiky namísto nabušených teoretiků.
Vytvářet hodnotu, chovat a pěstovat musí být schopno každé dítě.
Předem upozorňuji, že nelze všechny házet do jednoho pytle, nicméně takto to vidím a vnímám já…
Co a proč bych změnil v provozu škol?
Ideologie do škol nepatří. Zakázal bych vstup všem neziskovkám, které chtějí dětem vykládat své zhovadilosti o LGBT a dalších „genderových“ ideologiích.
Povolit kamerové záznamy z každé hodiny. Je v porádku mít možnost si překontrolovat, co se o které hodině děje pro případné stížnosti dětí či rodičů. Tyto záznamy však nesmí nikdy sloužit jako represivní nástroj pro to, že učitel neplní ideologické systémové zadání. Učitel má učit. Vše ostatní nechť posuzuje sdružení rodičů či školní rada. GDPR je z mého úhlu pohledu dobrá myšlenka s tragickým provedením. A protože v době „covidové“ létaly osobní údaje z úřadu do úřadu napříč školami, nikdo GDPR nedodržoval a všechny úřady porušovaly tentýž zákon, naprosto v klidu bych zavedl i kamery ve třídách za účelem viz výše.
Zakázat dětem mobilní telefony ve školách. Ty by odevzdávaly hned při vstupu do školy do speciálního boxu. Navráceny by byly po ukončení výuky, když dítě opouští školu. Další komunikace se dá řešit prostřednictvím školy i přes den.
Zrušil bych inkluze. Minimálně v té podobě, jak je to teď. Konvoj jede tak rychle, jako nejpomalejší v řadě. A podobně je to ve třídách. Není ostuta nestíhat zbytku, byť mám handicap. Ale i z psychologického hlediska vývoje dítěte je vhodnější zvládnout v pohodě to, co je třeba vlastním tempem, což umožní zpětné zavedení zvláštních či jinak pojmenovaných škol. Nebudou se tak brzdit žáci, kteří jsou nuceni se omezovat v rychlosti studia s ostatními. Čímž říkám, že dítě fyzicky znevýhodněné nechť studuje s dětmi v běžné škole za přítomnosti všech dostupných asistentů, pokud výuku zvládá…
Omezit papírování a nezatěžovat tím učitele a vedení škol. Důležité jsou výsledky u dětí a ne jak dokonale umí kantor popsat elaborát na dané téma. Učitel by vůbec měl zvládnout svoji práci ve škole a netahat si ji domů. Beztak bude trávit mnoho času doma přípravou na další vyučující hodiny. Dokonce bych jim dal povinně po třech až pěti letech kromě 2 měsíců prázdnin také půl roku na psychickou rehabilitaci někde v horských sanatoriích.
Základ zdraví je však v našem těle a všem, co do něj pustíme, včetně potravin. Takže bych změnil i ten systém vaření ve školách. Rozhodně se tam dá udělat spousta revizí, případně povolit či upravit a zvolnit předpisy.
A povolil bych domácí školu. Je třeba jen nastavit vhodný systém kontrol znalostí dětí v harmonii s jejich individualitami a to je vše.
Proč a jak chci změnit základní vzdělávací systém?
Ten současný plní dětem hlavy čím dál většími bláboly, nesmysly až kravinami. Přitom znalosti základní a důležité neumějí a neovládají. A za tento základ považuji dokonalou znalost matematiky (minimálně malé násobilky a základní znalosti geometrie) a mateřského českého jazyka. Jednak pro zachování národa jako jednoho z pilířů národní hrdosti. A jednak proto, že náš jazyk je velmi propracovaný a ve světě významný (nikoliv rozšířený). Na všechno máme krásné a jednoduché výrazy.
Znalost matematiky a geometrie je základ. Osmáci neumějí malou násobilku, zato znají všechny barvy duhy a krom dvou pohlaví také dalších 1085 psychických poruch. Dějiny se manipulují. Ve školách se neučí dnes téměř nic k tomu, aby měli žáci vypracovanou a vybudovanou lásku k vlasti nebo pozitivně vnímali svůj vztah ke své rodné zemi.
V zeměpisu plavou a neznají okolí do 10 kilometrů. Práci znají děti jenom jako slovo, které jim vzalo rodiče. Mnohé z nich své rodiče celé dětství neviděly a když už byla rodina spolu, tak je tatínkové či maminky pro naprostou zaneprázdněnost (nebo pohodlnost) ani nevnímali. Slovo práce znají také z „pracovního úřadu“, nicméně toto slovo je svým významem absolutně nenaplňuje.
Pěstování je jim na hony vzdálené. Chov zvířat také. Mezigenerační propast způsobená asociálními sociálními sítěmi a moderními technologiemi se prohlubuje. Děti nezvládají základní komunikační dovednosti, avšak uplynulá, dnes již dospělá generace narozená před koncem tisíciletí se stala nejsebevědomější generací bez zlomku vděku a pokory.
Rukodělné práce nejsou in a tak vyrostla konzumní generace, která věcem sice nerozumí, zato umí všechno kopírovat a komentovat. Nicméně kdykoliv se jim cokoliv poškodí či rozbije, tak si může koupit nové. Přitom zcela postrádají základy elementárního úsudku a vnímání souvislostí jak co funguje. Vyrostli v hojnosti a blahobytu a podle toho se tak chovají. A neváží si svého zdraví.
Dále bych zařadil povinně 2 cizí jazyky poté, co dosáhnou kvalitního vzdělání v mateřském. A dal bych jeden jazyk západní a jeden východní. A podle možností škol. Je jedno, jeslti to bude angličtina s ruštinou nebo španělština s čínštinou.
A rozhodně jako základy biologie dál učit, že pohlaví jsou pouze dvě – mužské a ženské. A všechny ostatní námitky klidně poslat k Chocholouškovi.
Základní školu bych zkrátil na 7 let. Střední školy cíleně zaměřené na 3 roky. Další nechť si studují, co chtějí. Je třeba rozvíjet lidský potenciál a talent. Čím déle zůstávají lidé ve školách, tím více obhajují současný systém, tím více dělají „nic“.
Jak bych změnil školkový vzdělávací systém?
Pokud mohu, začal bych už u školek. Bavme se o školce jako takové, tedy až do věku předškoláků a než půjdou do školy, protože to co popíšu, tak je určeno nejmladším i těm starším každému podle jeho možností a věku.
Zrušil bych zbytečné nesmyslné předpisy a nařízení o „hovadinách“ a začal bych opravdu vzdělávat a vést děti k tomu, aby něco uměly.
Aby namísto chození za ručičky v kruhu a zpívání nesmyslných písniček se mohly naučit tvořit a zkoušely nové věci a učily se. Vaření (i tří letí umí vařit, jen náš strach jim to nedovoluje). Stavění stavebnic. Dopravní hry.
Sportovní aktivity, včetně těch s míčem a sportovními pomůckami. To aby si pak ve škole při kotoulech nelámaly ruce. Lezení po prolézačkách, na lanech. Plavání. Prostě všestranné tělesné dovednosti. Aby každá školka měla svůj zemědělský koutek, kde se budou učit pěstovat cokoliv – od hrášku, přes mrkev až klidně po brambory a melouny. A děti to zvládnou včetně výsatby, pěstování, zalévání, okopávání, budete se divit, paní učitelky a páni učitelé, jací jsou to kabrňáci.
Věnoval bych školkovýcm zahradám mnohem větší péči a pozornost. Připisuji jim větší význam. Rozhodně pokud to jde, tak by měly děti ve školkách spát venku. Spánek v přírodě, na čerstvém vzduchu, ve školkových zahradách. A nezáleží na tom, jestli v létě nebo v zimě. Dětem chybí jakákoliv tělesná odolnost. A měly by se otužovat. Což však spousta ustrašených maminek zřejmě nedopustí. Rozhodně to jde a je to dětskému organismu velmi prospěšné. Jaké základy vybudujeme pro život s dětmi, takovou budou mít dospělost a stáří. Je to prostá příprava na zdravý život.
Když toto zvládneme, nemusí ve školkách docházet k tomu, že dítě půl roku z roku na střídačku vůbec není ve školce, protože je stále nemocné. A strach mamin se stále jen prohlubuje až tak, že jsou schopné je balit do zimních bund i v létě a doma topit na 26 stupňů…
Zavedl bych pravidelné návštěvy cizích babiček a dědečků, tedy lidí z důchoďáku, ve školkách. Nebo dětí ze školek v domovech důchodců. Nejstarší generace má té nejmladší stále co předat. Rádi vyprávějí. A je důležité jim dát nejenom pocit, že jsou potřební, ale také jim to ukázat. Věřte, že jim záleží víc na dětech než sobě samých. Mají odžito a nikdo o jejich zkušenosti nestojí. Ale měl by.
Tak vnímám velký potenciál v tom, jak mohou upoutávat pozornost dětí svým vyprávěním, předat jim jakékoliv zkušenosti ze života, z práce, vyprávění o válce (i když tolik pamětníků už nežije) je také důležité. Je to jedna z cest, jak zavážet mezigenerační komunikační propasti a nepochopení. Je třeba komunikovat.
Nehledě na to, že mnohé děti ve školkách se s prarodiči téměř nevídají nebo jsou daleko nebo už nežijí. Na vesnicích to může být jinak, protože tam ten kontakt bývá častější a možná i proto drží rodiny víc spolu. Nicméně toto vidím jako jednu z dalších cest, jak fungovat lépe jako společnost.
Článek publikován v květnu 2024 a zcela reflektuje mé pocity, poznání a nesmysly v tomto přebujelém byrokratickém systému plným manipulací, motání hlav dětem ideologiemi a opuštění podstaty vzdělávání. Neschopnost učit podstatné.
