Bylo mi 6 a skončil jsem na kapačkách ve špitále. Polovinu docházky první třídy jsem trávil střídavě ve špitálech a domácím léčení. Vlhčené ručníky, zábaly, psí sádlo se střídaly s nemocniční postelí a výhledem přes boční mříže na další uvězněné děti. Zřejmě nikdo pořádně nevěděl, co se mnou děje. Nebo mi to nechtěli říct. Víc antibiotik než v mém těle měli snad jen v nemocničním skladu…
Jestli si myslíte, že jsem býval takové to hodné dítě, mýlíte se. Zlobili jsme. Teda maminka říkala, že s bráchou stále jen zlobíme a neposloucháme. Dostávali jsme. Dostávali jsme docela dost.
Když mámu začala bolet ruka za naši odměnu, začala používat vařečku. Jednu o mě přerazila. Sice jsem netušil, co vlastně po nás chce a co máme nebo nemáme dělat, abychom vyhověli její přestavě o hodných dětech, ale trestů bylo až až.
Až mnohem později v dospělosti jsem si dospěl k tomu, že výchovu vlastně nezvládala. Byl jsem původně neplánované a ani nevím, zda jsem byl chtěné dítě, nicméně táta si mámu vzal a já se narodil. Možná se to podepsalo i na výchově. Narodil jsem se, když mamince bylo 21 a rok a pár měsíců po mě brácha. Jasně, že jsme lumpárny prováděli spolu. Nevím už, kdo co vymýšlel jako první, ale dostávali jsme přes prdel oba.
Když mi bylo 5,
byl jsem prý natolik nezvladatelný, že mě vyhnali z domova. Musel jsem si sbalit baťůžek. Měl jsem zákaz jít i do Čáslavi k dědovi a babičce, které jsem nade všecko miloval. U nich jsme trávili každý víkend od mých necelých dvou let.
Celé balení baťůžku jsem probrečel, protože jsem jako každé dítě miloval i své rodiče. Šouravě jsem s pláčem došel až ke kolejím (asi 200 m). Táta mi později povyprávěl, že to byly jeho nejtěžší chvíle. Pozoroval mě, jak odcházím, šel za mnou, schovával se za stromy a čekal, co udělám. Sice mě „dohnal“ a „bylo mi dovoleno se vrátit“, ale s odstupem času musím říct, že tehdy mě zlomili.
Souvislosti mi došly o desítky let později…
Možná vám začnou při čtení článku docházet i nějaké souvislosti ve vašem životě – tak jako mě. V době kolem dvacítky věku jsem se dozvěděl, že nemoc je něco, kdy ztrácíme svoji moc. Tělo reaguje tak, že pomáhá duši všechny takové vnější aspekty odfiltrovat nebo je nějak eliminovat.
Na vašem zvážení nechám, zda může být pravdou toto: když nechtějí děti slýchat, třeba jak se rodiče hádají, hluchnou. Když to nechtějí vidět, slepnou. Když nevědí, jak upoutat pozornost a být odstrkovaní, onemocní. Když jim to tělo nedovoluje, sebepoškozují se. Láska prochází žaludkem. Když mají lidé nedostatek lásky, nejí nebo zvrací. Bolí je břicho. Láska neprocházející žaludkem jej nemůže připravit na příjem potravy a energie… Pamatujte na to.
Nebojte se dávat dětem najevo, že je milujete
Projevujte jim laskavost i respekt. Projevujte svoji lásku jak jen to půjde. Milujte je. Milovat je proces a je třeba na tom stále pracovat. Říkat jim, že je milujete a dělat něco jiného je chybný příklad. Dítě vidí, dítě vnímá, dítě se učí. To jsou základy budování vzorců chování do budoucna.
„Oblbovat“ děti kupovanými věcmi prostě nestačí. Dřív nebo později zřejmě pochopí, že to jsou jenom materiální bezhodnotné věci. To uvědomění přijde u každého jinak a jindy. U někoho je spouštěčem zdraví (vlastní/dětí/příbuzných…), rozvod, ztráta majetku, nehoda… – většinou něco, co ho vytrhne z jeho „zažitého způsobu života“.
Otec byl vykonavatelem trestů na základě důvěry v rozhodnutí matky
Přestože byl táta úžasnej člověk, jako mladý otec byl on tím vykonavatelem vůle matky. On nebyl celý den doma. Byl však ten, kdo nakonec i fyzicky trestal. Máma řekla, otec vykonal. Nic mu nevyčítám. Již jsem mu odpustil. Výchova není jednoduchá a snadná a komunikace a vztahy také ne. Jenom sepisuji svá uvědomění o desítky let později, která by mohla pomoct i vašemu vědomému budování vztahů.
Jako děti jsme o tom s nikým nemluvili. Ani s prarodiči. Nicméně když se u mě začaly projevovat zdravotní komplikace, klesl i počet trestů mě i bráchy. Najednou naši měli jinou starost – mé zdraví. Býval jsem nemocný. Měl jsem horečky, zimnice, křeče v hrudníku, kašel. Hnusný kašel. Nemohl jsem dýchat, nemohl jsem se nadechnout.
Špitál, domácí léčení, špitál, špitál, domácí léčení… a samý zákaz
Polovinu první třídy základky jsem trávil po nemocnicích a v domácím léčení. A zákazů co všechno nesmím přibývalo. Tentokrát s ohledem na můj zdravotní stav.
Takže to, co mi dělalo dříve radost mi zakázali. Nesměl jsem chodit ven s kamarády. Nesměl jsem jezdit na kole. Nemohl jsem hrát hry. Nesměl jsem trávit čas s přáteli a kamarády u jejich tatínků, dědečků v dílnách, truhlárně, autodílně, na stavby (a stavělo se všude kolem), na hřiště, na louky, do přírody.
Bylo mi řečeno, že kdybych si někdy zapálil, je to můj konec. A vlastně já tu potřebu nikdy neměl, mě cigarety vždycky strašlivě smrděly 🙂
Sebrali mi všechno, co jsem miloval, co mi přinášelo radost a dělalo šťastným
Možná jsem měl upadnout do depresí. A možná to tak bylo, už nevím. No nebylo mi dobře. Nicméně mi zůstal brácha, se kterým jsme si mohli hrát.
A mohl jsem tvořit
Objevoval jsem nové způsoby zábavy. Maminka pletla a naučila nás vyšívat napřed křížky, pak různé stehy. Vytvářeli jsme z chemlonu na plátno obrazy. Chemlon protáhnete verzatilkou, nahřejete konec nad svíčkou a připlácnete na plátno. Pak tužku povytáhnete a ustřihnete. Myslím si, že půlmetrový Mickey Mouse byl mým prvním velkým, avšak pouze z poloviny dokončeným uměleckým dílem. Nebyl dostatek barevných chemlonů…
Maloval jsem. Pro radost jsem bral dvojku tužku a maloval. Trojky nebyly, jednička byla moc tvrdá. Dnes si můžete vybrat z desítek tvrdostí a odstínů. Já všechno zvládal dvojkou tuhou. Maloval jsem hlavně dědovi pro radost. On vždycky ocenil úplně všechnu moji tvorbu. Prostě věděl.
Přesto jsem první třídu dokončil s výbornými známkami
To bylo především díky píli mojí maminky, která se mnou trpělivě opakovala texty při čtení a pečlivě se se mnou učila. Dodnes mám Slabikář, kde mám u jednotlivých textů napsáno: „četl 5x“, „četl 7x“. Dokud jsem to nepřečetl správně a plynule. Dokud jsem si to nezažil, nepokračovali jsme. Tehdy jsme oba podstupovali vzájemné zkoušky trpělivosti.
Avšak díky mým neustálým dýchavičnostem jsem byl neustále v péči lékařů. Nacpanej antibiotikama a další chemií. Mokré ručníky vedle postele, zábaly, psí sádlo, podkládaný vrstvou polštářů, nikdo už nevěděl, jak si mám lehnout nebo sednout, aby mě kašel nerval zevnitř.
Začínal jsem se dusit. Tehdy přišla lékařská věda s výrazem alergie a specializací odborníků a alergologických pracovištích. Pokračování příště.
