Seděl jsem na posteli, záda opřená o zeď a nemohl dýchat. Stihl jsem něco hlesnou, zabouchat na postel. Z vedlejší ložnice přiběhl táta a pak jsem omdlel. Pamatuji se, jak ležím v autě na zadním sedadle a někam jedeme. Do špitálu.
Bylo nad ránem. Dodnes si přesně vybavuji sen, který jsem prožil těsně před tím, než mě cosi přidusilo.
Co se mi zdálo?
Měl jsem strach. Pociťoval jsem obrovskou úzkost a zároveň jsem byl velice zvědavý. Na obloze nad vesnicí a za ní probíhala letecká bitva. U Tupárova padala letadla a ještě nějaké objekty, což jsem nechápal. Nevím už co to bylo. Pořádně jsem nevěděl ani kdo jsem já. Bylo to strašidelné. Vím, že jsem tam byl ještě s někým. Kamarádem. Plížili jsme se, aby nás nikdo neviděl. Z letadel létaly rakety a z některých šlehaly světelné záblesky po obloze i na zem a já měl strach, že nás objeví.
Probíhala jakási bitva vzdušných plavidel, která jsem nikdy neviděl. Nejenom letadla. Bylo tam i něco víc, co ale neumím popsat. Světelné záblesky, děsivé zvuky. Kvílení a burácení, která vás přikovají k zemi. Některé stroje byly neuvěřitelně hranaté, některé naopak velmi oblá. Ano, dnes už taková podobná letadla existují, i stíhačky se dvěmi směrovkami jsou běžné. Nicméně nemyslím si, že bych do té doby mohl někde zahlédnout dvouocasé stíhačky. Bylo to cca v roce 1981. Znal jsem jenom Sučka a Migy naší armády s jedinou směrovkou, které u nás létaly z Chotusického či Pardubického letiště.
Schovávali jsme se. Probíhalo to v tmavé a přesto osvětlené noci. Byli jsme zvědaví a vystrašení. Děsivé zvuky burácejících motorů a provázejících záblesky. Přesně si pamatuju místo u hřbitova, kde jsme se schovávali v dolíku mezi borovicemi. Poznámka: Jenomže tenkrát tam takové místo nebylo. Ale je tam dnes (r. 2023).
Chtěli jsme se jít podívat na místo dopadů letadel, ale když jsme se odhodlávali, tato část snu mi skončila. Ocitl jsem se ve tmě. Naprosté tmě. Na chvíli se mi ukázala cesta a vzápětí jsem se ocitl v obrovské kulaté jámě. Díře. Nějaké kamenné studni. Velmi široké a hluboké. Ta studna neměla žádné dno. A já jsem do ní padal. Oči pozorovaly míjející se pečlivě vybudované stěny studny a já stále padal a padal a padal. Bylo to tak nekonečné, že jsem ucítil, že letím. Vznáším se. Chvíli to byl fajn pocit a následně zase uvědomění, že padám. Nevím přesně co se následně stalo – zda jsem si vědomil, že padám, nebo jsem se vrátil zpátky do svého těla. Jako by mě cosi zachytilo. Pak jsem se probudil a nemohl dýchat.
Vůbec netuším, zda se na tomto stavu podepsaly události, které popisuji v prvním dílu Jak jsem utekl hrobníkovi z lopaty? A co mě na ni vlastně dostalo? #1
Tenkrát jsem skončil v nemocnici. A pak ještě mnohokrát. Když jsem chodil do první třídy, byl jsem ve špitále víc, než ve škole nebo doma…
Táta hledal alternativní léčbu
Byl ochoten za mé zdraví dát i fungl nové auto nějakému léčiteli. Já jsem to jako malej kluk odmítl a on se s tím smířil. Přesto hledal další cesty. Psí sádlo, inhalace, nějaké bylinky. Nevím, kde všude byl, s kým to probíral. Vždycky jsem stejně skončil u doktorky nebo ve špitále, kde do mě rvali kapačky a antibiotika.
Býval jsem chcípák.
Moji přirozenou imunitu soustavně likvidovali. O 3-4 roky později, když lékařská věda zase o kus pokročila, zjistili, že jsem byl alergik astmatik. Mé tělo se tedy čemusi nepřirozeně bránilo. A proto jejich léčba antibiotiky a jinýmy moderními nesmysly nemohla fungovat. Ale o tom příště…
V čem byl problém?
Všichni zkoumali fyzické. S odstupem času vím, že problém a příčina byl pouze problém duševní. Má duše se zjevně nevyrovnala s nespravedlností, které se mi dostávalo. Jako dítě v moci autorit jsem se s tím neuměl vyrovnat.
Přestože táta býval vykonavatel trestů za naše „zlobení“, byl zároveň i tím, kdo hledal řešení a klíče od mého zdraví. Na základě vlastních naučených vzorců hledání příčin – tedy to co mohl vidět, slyšet, změřit – tedy únavu, kašel a sípání, teploty.
Hozená rukavice zůstala matkou nepochopena
Vzpomínám si, že se mnou jednou maminka byla u paní Bártové. Patří jí můj velký DÍK, obdiv a uznání. Ona věděla. Znala. Uměla. Ukazovala nám nějaká dechová a fyzická cvičení. Doporučovala otužování. Pravidelnost a zvyšovat „dávky“. Trénovat tak odolnost těla a vystavovat tělo čemukoliv jinému než pohodlnému teplíčku. Možná, že kdybych tam tenkrát byl s tátou, třeba bych tyto procedury podstupoval.
Nevím, co a jak bylo vysvětleno tátovi, ale ani on mne k těmto cvičením nenutil. Nicméně k těmto metodám jsem se vrátil sám velkou oklikou o 35 let později. Jsou funkční a prospěšné. Až nyní, když píšu tento článek, tak prožívám tato uvědomění a tak je s vámi rád sdílím. Své děti bych touto cestou i přes jejich protesty provedl. Co Tě nezabije, to Tě posílí. A otužování, dechová cvičení a pravidelný pobyt v přírodě za jakéhokoliv počasí je velmi VELMI prospěšný tělu i duchu.
Když byly moje děti malé, prováděl jsem s nimi několikrát dechová cvičení formou her. A když se zrovna maminka nedívala (nebo spíš neposlouchala), probíhala i krátká otužování formou hry, křiku v koupelně, občas trošku povyku, ale i odvahy, kdy si děti uměly samy říct, že do toho jdou <3
Dnes vím, že taková cvičení byla to nejlepší, co mě v dětství a dané době mohlo potkat a ve své podstatě potkalo. Byla to hozená rukavice. Ovšem nezvednutá.
Máma zřejmě neměla to srdce mě otužovat studenou vodou.
Nevím, co by jí na to řekli doktoři. Nikdy se to už nedozvím a není to podstatné. Měl jsem být v teple, abych neprostydnul a nenachladil se. Měli větší strach o návrat oboustranného zápalu plic, který se však stejně opakovaně dostavil. K tomu angíny, chřipky a jiné nesmysly – a tak do mě cpali antibiotika a jiné zázračné medikamenty horem dolem.
Nicméně matčiny strachy a rozhodnutí nepodstupovat dechová a otužovací cvičení, se staly příčinou toho, že si mé tělo v tomto směru nevybudovalo vlastní odolnost. Říkám této odolnosti vnější bariéra, která je však podpořena vnitřním nastavením – rozhodnutím, odhodláním a vírou.
Jako dítě jsem se naučil naslouchat svému tělu.
Avšak za vydatné pomoci autorit jsem chybně vyhodnocoval potřeby mého těla, jednotlivých orgánů a organismu. A tak jsem jako dítě nenaučil své tělo, aby mě v samoléčbě poslouchalo.
Ono tedy ani nebylo jak toho docílit. V hlavě jsem měl chaos. O mé zdraví se přeci starali lékaři. Matka. Táta. Dědové a babičky. Nejvyšší autority. Co řekli, bylo svaté. Vše se dělalo pro mé dobro a já byl ten, kdo měl poslouchat. S odstupem času můžu s klidným svědomím říct, že měli víc strachu, aby mi víc neublížili.
Doktoři hledali jiné způsoby, než tělo prostě potrápit a toho chcípáka více zodolnit. Aby jim při nějaké jejich radě nezhebnul pod rukama…
Přitom střídání teplé (vlažné) a studené vody při sprchování je jednou z cest, jak tělu pomoci k drobnému šoku, aby se probralo a rozproudilo krev, lymfu a probudilo orgány k činnosti.
Stejně tak chůze naboso. Pokud jste ve stresu, dlouho sedíte, otýkají vám nohy, můžete to zkusit. Chůze na boso (samozřejmě přírodou, po trávě, hlíně, nerovnostech, drobných kamínkách, pláži, řekou). Po první půl hodině až hodině vám zmizí otoky kotníků a lýtek. Zlepší se nálada. Negativní energii vám odebere Země a zbytek ještě cestou klidně vyčůráte.
Rozhodnutí vyzkoušet a vrátit se zpátky ke kořenům je na každém. Jo, i mě se smáli, že chodím bos. Takže to vyhodnotili tak, že nemám na boty. Nicméně se nikdo z posměváčků nenabídnul, že by mi je koupil. Zůstalo u posměšků. Nu což, blbci to na ulici za pár vteřin stejně nevysvětlíš. Tak to třeba pochopí, až si to tady přečtou <3. Lidi jsou vůbec zvláštně nastaveni. A vlastně – no a co?! Třeba si k tomu taky jednou dojdou… bosí…
Jak to všechno vím?
Protože tak své tělo trénuji již několik let. A funguje to od prvního okamžiku. Protože každý, s kým jsem mluvil, kdo otužuje sebe i své děti, tak má jasné výsledky. A zatímco jsou od podzimu ostatní chcíplí, my prostě fungujeme a máme vybudovanou odolnost. Naše těla jsou připravena na odchylky v počasí, teplotách…
Jak programování hlavy jsem slýchal nejčastěji?
Neběhej (nelítej), budeš se zase dusit. Oblíkni se nebo se nastydneš. Stačilo, ať se nezadýcháš. Nedělej tohle a nedělej tamto. Víš co říkala paní doktorka. Vem si prášek ať se Ti uleví. Musíš si lehnout na bok. Musíš …
Nevím, zda jste to někdo prožil a předáváte tyto vzorce dál svým dětem. Já chápu vaše strachy a obavy. Ale do prdele – dítě od svých 3-4 let (i mladší) je schopno samostatného a velmi racionálního rozhodování se o některých věcech a vaše strachy jsou to poslední, co mu prospívá. To jsou pouze naše dospělácké alibi a zbytečné strachy o potomstvo, které by se o sebe jinak v mnohých případech zvládlo postarat samo. Jasně, že potřebují dohled, ale…
… tyto vzorce si s sebou přinášíme do dospělosti a automaticky a bez rozmyslu je aplikujeme nejenom na sebe, ale i své děti
Tak, jako málokoho napadne, že může buřta místo 2x nakrojit 3x. Nebo říkat autíčku na krátkém kabelu, že je to autíčko na dálkové ovládání. Prostě mnnohé věci děláme tak, jak jsme to okoukali od maminek, tatínků, dědečků a babiček. A vůbec se nad tím nepozastavujeme. To jsou naše vzorce chování. Svět však pokročil a je třeba věci pojmenovávat správně. A česky. Máme na všechno krásné české výrazy.
V dalším pokračování vám řeknu čím jsem si ještě prošel, než se to všechno vrátilo do normálu – ke zdraví bez léků a chemie.
